Zemědělská produkce v České republice je ve velmi nelehké situaci, a to již delší dobu.
Setkáváme se s postupnou korporatizaci zemědělství, která má vyhovět poptávce po nejnižší ceně zemědělských produktů.
Nejde však pouze o poptávku koncového zákazníka po tom mít co nejlevnější potraviny.
Mnohem častěji je tento tlak na výši ceny vyvíjen ze strany velkých prodejních řetězců, které se snaží mít na prodávaných potravinách co nejvyšší marži.
V tom je logika kapitálu neúprosná.
Není proto velkým překvapením, že nadnárodní korporace, které vlastní většinu obchodů s potravinami v České republice, vykazují každý rok stále vyšší zisky.
To má negativní dopad na malé a střední zemědělce, kteří jsou málokdy schopni tomuto tlaku vzdorovat. Své podnikání jsou pak nuceni prodat větší firmě a jít si hledat jinou práci.
Velké společnosti, které pak tuto půdu skupují, na ní často velmi necitlivě hospodaří s vidinou co nejrychlejšího zisku nebo se snaží tuto půdu převést na parcely a co nejrychleji zastavět.
Naše potravinová soběstačnost klesá a potraviny, které by se zde daly velmi jednoduše vyprodukovat, se k nám pak musí dovážet, někdy i přes půlku světa.
Proti tomuto trendu jde podpora malých a středních zemědělců ze strany státu nebo Evropské unie. Ta však často naráží na limity malých hospodářství, která i přes veřejnou podporu prostě nejsou schopna dosáhnout takových výsledků, aby byla soběstačná a vyhověla poptávce odběratelů.
Prostředky vynaložené touto cestou nepřinášejí potřebný efekt a někdy dokonce končí v rukou fiktivních společností, které vznikají jenom proto, aby tyto dotace pobíraly.
Tyto problémy nejsou specialitou České republiky, ale globální problém.
Spousta drobných zemědělců na západ od nás už pochopila, jak se tlaku korporací bránit a začala se sdružovat do zemědělských družstev.
Zemědělci, kteří do družstva vstupují, zůstávají vlastníky půdy, na které hospodaří a ke které mají mnohdy vztah už po generace.
To však není vůbec na škodu, protože funkce těchto družstev je hlavně v podpoře jednotlivých členů při zachování co největší různorodosti hospodářství. A tato podpora je opravdu rozmanitá.
Kolektivní vyjednávání s odběrateli zabrání zbytečnému konkurenčnímu boji mezi statkáři a zároveň umožní vyjednat lepší podmínky. Velké řetězce už pak nemohou argumentovat tím, že potraviny nakoupí levněji u jiného farmáře v regionu.
Společné nakupování osiv a hnojiv zase snižuje cenu, která je při nákupu většího množství nižší. Družstva si také staví vlastní skladové prostory, takže ani skladování pak nebývá problém.
Vytváření kolektivních vozových parků umožňuje farmářům využívat velmi drahé zemědělské stroje, jejichž nákup by si jinak nikdy nemohli dovolit. Tyto stroje pak dále zefektivňují zemědělskou výrobu a opět umožňují vyrábět levněji a s menší námahou.
Vytváření rezervních fondů a poskytování družstevních půjček slouží zemědělci k vyrovnávání ztrát při neúrodě nebo k odkoupení půdy, kterou si do té doby pronajímal. Tyto půjčky jsou však bez lichvářských úroků a s takovým nastavením splátek a ručení, že nepřivádějí zemědělce do dluhových pastí a k případnému bankrotu.
V neposlední řadě tu pak je aktivní práce s koncovým zákazníkem. Ta dělá tato družstva udržitelnými subjekty na trhu s potravinami. Vlastní zpracovatelské linky, tvorba družstevních značek potravin a aktivní komunikace s veřejností jsou klíčem k úspěchu. Zákazník nakupuje družstevní produkty nejen proto, že jsou levné a kvalitní, ale také proto, že ví, že nákupem podporuje rozvoj regionu, ve kterém žije.
Co je však pro mě nejsympatičtější, je samotná organizace těchto družstev.
Stojí totiž na silných demokratických principech a vzájemné solidaritě.
Každý farmář má v družstvu jeden hlas a všechny vedoucí pozice jsou vždy volené. Tato organizační forma vytváří pocit sounáležitosti mezi členy družstva, podporuje kreativní přístup k řešení problémů a ve finále zvyšuje i produktivitu práce.
Zájem na tom, aby družstvo prosperovalo, mají prostě všichni. Pokud družstvo vydělává, tyto zisky nekončí v kapse nějakého miliardáře, ale rozdělují se mezi všechny družstevníky nebo se investují do dalšího rozvoje.
I u nás by mohli podobné družstevní organizace vznikat. Jako odrazový můstek může posloužit například zemědělský svaz České republiky, který již některé z těchto funkcí vykonává.
Není důvod, proč bychom nemohli být v otázce produkce potravin sebevědomá soběstačná země, chce to jen trochu podpory a snahy.
Živý venkov a kvalitní potraviny jsou přece v zájmu nás všech.